Jazyk vs dialekt: Jaký je mezi nimi rozdíl?

„Jazyk je dialekt s armádou a námořnictvem.“ — Lingvista Max Weinreich

Samozřejmě víte, co je to jazyk, ale možná jste trochu zmateni z toho, jak se liší od dialektu.

Základní myšlenka je taková, že jazyk označuje systém komunikace se svou vlastní jedinečnou gramatikou a slovní zásobou, který je často vnímán jako nositel odlišné kulturní nebo národní identity; zatímco dialekt je varianta jazyka mluvená v konkrétním regionu nebo určité sociální skupině, lišící se především výslovností, slovní zásobou a gramatikou, ale stále je vzájemně srozumitelný s dominantním jazykem dané oblasti.

Dobrá, s tím, co bylo řečeno, čtěte dál a dozvíte se o třech hlavních rozdílech mezi jazykem a dialektem a také o tom, jak se dialekt liší od přízvuku.

Hlavní rozdíly mezi jazyky a dialekty

Řeknu to na rovinu: i když jsme rozdíly výše definovali, neexistuje jednotná definice jazyka a dialektu. Oba jsou systémy komunikace používané rodilými mluvčími a každý z nich lze považovat za plnohodnotný jazyk.

Je lákavé skočit k jasným srovnáním, ale v lingvistice některé koncepty nejsou tak přímočaré, jak bychom si přáli.

1. Jazyky mají svůj stát, zatímco dialekty jsou regionální

„Jazyk“ je podle slovníku Merriam-Webster definován jako „slova, jejich výslovnost a způsoby jejich spojování používané a chápané komunitou“.

„Dialekt“ je naopak definován jako „regionální varianta jazyka odlišná rysy slovní zásoby, gramatiky a výslovnosti“.

Možná jste si všimli, že mezi těmito definicemi není velký rozdíl. Vždy se však zdůrazňuje, že jazyky jsou národní, zatímco dialekty jsou označovány za regionální a často je mluví menší počet lidí.

Každá země má alespoň jeden úřední jazyk, který se používá v oficiálních dokumentech a vládních činnostech.

Zatímco většina lidí se u tohoto vysvětlení zastaví, my můžeme jít trochu hlouběji – můžeme být lingvisticky přesnější.

Dialekt se stává jazykem nařízením nebo prohlášením – stát udělí mluvenému systému zvláštní status úředního jazyka. Jinými slovy, jazyk je považován za jazyk, protože jej stát schválil.

Například když Filipíny vybíraly jeden ze svých osmi hlavních dialektů jako úřední jazyk, nebylo náhodou, že vyhrál tagalog.

I když většina země v té době tagalog/filipino sotva ovládala, nezabránilo to vůdcům země v hlavním městě, kteří plynně mluvili tagalogem, aby ho přijali za národní jazyk.

Protože jazyky jsou technicky dialekty, existuje mnoho situací, kdy si lidé hovořící různými jazyky mohou dokonale rozumět.

Vezměte si například vzájemnou srozumitelnost úředních jazyků Dánska, Švédska a Norska. Zde je standardní úvod vtipu:

Vtip: Do baru vejde Dán, Švéd a Nor…

Pointa: A normálně spolu mluví

Je to pravda. Většina Skandinávců si spolu může povídat bez použití tlumočníků!

Oficiálně mluví třemi různými jazyky (dánsky, švédsky a norsky), ale dá se argumentovat, že ve skutečnosti používají tři příbuzné dialekty, které pravděpodobně vzešly ze společného mateřského jazyka.

2. Jazyky mají standardní psanou formu, zatímco dialekty jsou většinou mluvené

Jazyky často mají standardní gramatická pravidla a bohatou zásobu literatury. Existují nejen jako mluvená tradice, ale také jako písemné záznamy.

Dialekty jsou naopak obvykle spíše mluvené než psané. Pokud se píší, obvykle to není v oficiálních nebo státních dokumentech.

Zatímco dostupná literatura je jistě jedním z kritérií pro výběr „úředního jazyka“, funguje to i opačně.

Prohlášení dialektu za úřední jazyk je samo sebe posilující, protože povzbuzuje spisovatele, aby tvořili díla v tomto jazyce. Protože stát určitý jazyk schválil jako úřední, budou se v něm psát všechny jeho oficiální záležitosti.

To vytváří sněhovou kouli, takže v daném jazyce přibývá stále více literatury, což jej dále posiluje.

3. Jazyky jsou kvalitativně odlišné od dialektů

Mnozí tvrdí, že jazyky jsou zkrátka ze své podstaty elegantnější nebo sofistikovanější než dialekty.

Ale pokud byste tuto sofistikovanost posuzovali podle vyvinuté obtížnosti nebo složitosti jazyka, pak by archi – dialekt mluvený v horské oblasti Ruska – učinil vaši domácí úlohu z francouzštiny dětskou hračkou.

Archi má velký počet fonémů (zvuků) a tolik konjugačních tvarů, že jeden slovesný tvar může mít kolem 1 502 839 podob.

Pokud byste naopak chtěli argumentovat, že elegance jazyka spočívá v jeho jednoduchosti, těžko byste obhajovali přijetí obtížných jazyků jako je mandarínská čínština, maďarština nebo thajština pro každodenní použití.

Čínština má například přes 50 000 znaků. Je také tónovým jazykem. To znamená, že jediná slabika jako „ma“, podle toho, jak ji vyslovíte, může znamenat buď „matka“, „kůň“ nebo něco úplně jiného.

Takže kdo vlastně může říct, co dělá jazyk krásným? A nezapomínejme, že existují dialekty, které jsou stejně hodnotné jako oficiálně uznávané jazyky.

Jaký je rozdíl mezi dialektem a přízvukem?

Když jsme u toho, možná byste chtěli znát rozdíl mezi dialektem a přízvukem. Mnozí si je pletou a často je používají zaměnitelně. Dobrou zprávou je, že rozdíl je zde mnohem jasnější:

Přízvuk je podmnožinou dialektu.

Zatímco dialekty pokrývají všechny aspekty jazyka – gramatiku, slovní zásobu a výslovnost – přízvuk se týká pouze třetí části.

Podle slovníku Merriam-Webster je přízvuk „způsob mluvení typický pro určitou skupinu lidí a zejména pro domorodce nebo obyvatele regionu“.

Přízvuky jsou zajímavým předmětem studia, protože organizují mluvčí podle jejich příslušné zeměpisné oblasti. Slova a věty, které vypadají stejně, mohou z úst lidí ze dvou různých regionů znít velmi odlišně.

Už jen u angličtiny existuje velké množství přízvuků. Američan například stěží rozumí Skotovi, i když mluví stejným jazykem.

Každý z nich má zase své vlastní regionální varianty. Americké přízvuky jsou například jižanský, texaský, newyorský, bostonský, kalifornský a mnoho dalších.

Zajímavé je, že většina mluvčích tvrdí, že jejich přízvuk je „správný“ způsob výslovnosti slov. Takoví my lidé jsme.

I když něčí přízvuk může mít určité sociální, ekonomické nebo geopolitické důsledky, všechny přízvuky jsou si rovny. A každý má přízvuk. A všechny znějí krásně.

Spoustu kontextu a různé přízvuky můžete nasbírat sledováním médií vytvořených rodilými mluvčími. Skvělý způsob, jak to udělat, je použití jazykového programu jako je Lingflix.

Pokud vás rozdíl mezi jazyky a dialekty zajímá hlouběji, zvažte poslech této poučné přednášky TED:

Takže teď víme: mezi jazyky a dialekty není černobílý rozdíl a přízvuk je vlastně podmnožinou dialektu.

Nyní jste vybaveni, abyste rozdíl vysvětlili lidem, kteří stále tápou – a možná se můžete dokonce zapojit do diskuzí zkušených lingvistů!